Pařížská ulice, Praha 1…

Pařížská ulice vznikla na konci 19.století, a zatímco dnes je neochvějným symbolem luxusu, dříve se jednalo o chudé židovské ghetto. Pařížská ulice v centru Prahy nepochybně prošla za svou historii razantní proměnou. Může za to především asanační zákon z roku 1893. Z původně klikatých a úzkých uliček starého ghetta měl vzniknout bulvár stejný jako je pařížská Champ-Elysées. K tomu nakonec kvůli protestům Pražanů a nedostatku financí nedošlo, přesto dnes Pařížská ulice patří mezi ty vůbec nejdražší na celém světě.

Málokdo ale ví, že její původ vychází z poměrně kontroverzního záměru (kritiky známé pod názvem ‘Bestia Triumphans’). Jednalo se o asanaci bývalého židovského ghetta (Josefov) a západní části Nového Města.

Asanace…

Asanace je termín, který se používá pro proces demontáže, demolice nebo rekonstrukce staveb, obvykle s cílem zlepšit stav dané oblasti. Jedná se o širší koncept, který zahrnuje nejen fyzické odstranění starých budov, ale také obnovu nebo přestavbu dané oblasti s ohledem na urbanistické, estetické, funkční nebo ekonomické aspekty. Asanace se často provádí v případech, kdy jsou staré budovy nebezpečné, zchátralé, nevyhovující nebo v dezolátním stavu. Cílem asanace je zlepšit danou oblast, zvýšit kvalitu života, modernizovat infrastrukturu a přizpůsobit prostor novým potřebám a trendům. Nejčastěji je prováděna v městských oblastech, kde je potřeba revitalizace zanedbaných částí města a průmyslových areálů. Cílem asanace je tedy přeměna dané oblasti tak, aby byla funkční, atraktivní a přispívala k rozvoji města.

Asanace začíná…

Jakmile začaly v roce 1893 platit asanační zákony, demolice starého židovského ghetta započala. Trvala poměrně dlouho, asi deset let. Během nich ale byla čtvrť kompletně zlikvidována. Zatímco probíhala demolice starého židovského ghetta, začaly se chystat plány na výstavbu nové třídy po vzoru evropských bulvárů, jako byly v Paříži nebo ve Vídni. Nová ulice měla být široká 24 metrů a upravena po vzoru pařížských bulvárů či vídeňské Ringstrasse. Trasa nové ulice nerespektovala původní uliční síť a byla v podstatě průlomem do historického půdorysu. Během prvních tří let byly zbořeny ulice jižně od Široké třídy a přes bouřlivé protesty veřejnosti i zástavba pěti domů severní strany Staroměstského náměstí a budovy benediktinského kláštera u sv. Mikuláše. V rámci asanace došlo k demolici celkově k opravdu výrazného počtu domů v historickém centru. Vždyť asanační obvod měl celkovou rozlohu zhruba 380 000 m² a nacházelo se v něm přes 600 domů.

Důvodem pro asanaci byly zejména nevyhovující hygienické podmínky a vytvoření nové struktury se širšími uličními profily. Dalším problémem zmiňovaného území byly vzhledem k blízkosti Vltavy velmi časté záplavy. Navíc zde naprosto scházela kanalizace a kvůli záplavám byl znečištěn výkaly a splašky místní zdroj pitné vody. To mělo za následek především zhoršující zdravotní situaci místních obyvatel. Navíc do křivolakých uliček nemohlo ani pořádně slunce a všudypřítomná vlhkost a plíseň celý stav jen zhoršovala a situace se brzy jevila jako neúnosná.

Zastánci asanace argumentovali tento zásadní krok především potenciálním rizikem výskytu nákaz a epidemie právě zejména kvůli závadnosti studniční pitné vody, neexistencí kanalizace a přelidněností Páté čtvrti. Na druhou stranu pražské ghetto bylo hustě zastavěno kvůli diskriminačním zákonům, které nedovolovaly Židům sídlit mimo jeho hranice. Ghetto bylo sice zrušeno roku 1850 a pod jménem Josefov připojeno k Praze jako jeho pátá čtvrť, avšak movití Židé se stěhovali do modernějších částí města a z Josefova se stala chudinská čtvrť nevalné pověsti a pochybných existencí. K zanedbanému stavu čtvrti přispěly i historicky dané složité majetkové poměry, které bránily investicím do rekonstrukcí domů bývalého ghetta.

Úměrně postupující asanaci a její viditelnosti pro obyvatele narůstaly různé formy nesouhlasu a protestu.

Protesty a nesouhlasy…

Úměrně postupující asanaci a její viditelnosti pro obyvatele narůstaly různé formy nesouhlasu a protestu. V druhé polovině 90. let byla proti asanaci Starého Města a Malé Strany a postupům městské rady svolávána veřejná protestní shromáždění. Na obranu památek se angažovali významní umělci, zejména spisovatel Vilém Mrštík s Manifestem českému lidu (1896) a se svým proslulým manifestem Bestia triumphans v roce 1897. Argumenty proti způsobu provádění asanace byly formulovány na manifestační a protestní schůzi pražského lidu, konané dne 16. dubna 1899 na Žofíně. Proti živelné asanaci se vyslovovali i mladší významní architekti jako například Osvald Polívka. Podobně jako Osvald Polívka se angažovali pro záchranu a dokumentaci významných památek v asanačním území i novorenesanční architekti a stavitelé Antonín Wiehl a Jan Zeyer. Wiehl inicioval vznik Komise pro soupis stavebních, uměleckých a historických památek královského hlavního města Prahy a byl i náměstkem jejího předsedy v prvních dvou letech její práce. Členem této komise byl později i Zeyer.

Na protestní a petiční akce osobností kolem Viléma Mrštíka také přímo navazoval vznik klubu Za starou Prahu v roce 1900.

Umělecká komise…

Na nátlak veřejnosti byla v roce 1896 zřízena jako poradní orgán pražského magistrátu pro otázky spojené s realizací asanace Umělecká komise. Jejím úkolem bylo též dokumentovat umělecké památky určené k demolici a případně organizovat záchranu některých uměleckých prvků demolovaných staveb. Komise se roku 1898 sama rozpustila, protože městská rada nerespektovala její názory.

Původní záměr a vývoj jména Pařížská…

V původních plánech měla Pařížská ulice spojovat Národní muzeum, Václavské náměstí procházející přes Staré město, Staroměstské náměstí, Letnou. Končit měla až u budovy valného shromáždění a kopírovat měla slavnou pařížskou Avenue des Champs-Élysées. Tento ambiciózní plán se neuskutečnil díky odporu tehdejších obyvatel Prahy a nedostatku financí.

Svůj název Pařížská ulice si nese od roku 1926. Původně však byla pojmenovaná jako ulice Mikulášská (1901-1925) podle kostela svatého Mikuláše, který se nachází na Staroměstském náměstí. Jméno Pařížská ulice bylo zvoleno jako výraz spojený s elegancí, módním a luxusním prostředím, které bylo typické pro Paříž. Tímto jménem se ulice stala symbolem exkluzivity a atraktivity.

Nicméně při německé okupaci o svůj název přišla. V letech 1940 – 1945 se nazývala Norimberskou, a i když ji byl navrácen název Pařížská, roku 1947 byla opět přejmenována (na ulici 5. května). Ovšem v témže roce jí byl opět navrácen název Pařížská.

Architektura a památky…

Schierův dům

Na rohu Staroměstského náměstí a Pařížské ulice nalezneme Schierův dům, který patří mezi nejstarší novostavby (1705) a dominantní budovy celého Staroměstského náměstí. Stavba, vyzdobená množstvím soch od významných českých umělců, byla také místem, kde bydlel pražský spisovatel Franz Kafka. O rok později, byla na tomto místě vystavěna nová budova, projektovaná Rudolfem Kříženeckým a Franzem Schierem jako tzv. Schierův dům.

Schierům dům byl postaven ve stylu baroka, a jeho pozoruhodnou fasádu dotváří především množství soch a plastik. Především unikátní je průčelí domu, které obsahuje množství pískovcových soch. K těmto skvostům se řadí například plastiky gigantů, kteří na svých ramenou nesou arkýř na rohu budovy.

Bohužel byl tento dům velmi poškozen během druhé světové války poškozen rozsáhlým požárem. Po rozsáhlé a nákladné rekonstrukci došlo sice k záchraně této unikátní stavby, ale došlo také ke snížení stavby o jedno poschodí a budova tak přišla o svou věž.

Koulův dům

Dům na samém začátku Pařížské ulice, navazující na severní stěnu kostela sv. Mikuláše, nechal postavit architekt Jan Koula, tehdejší profesor na pražské technice, pro sebe a svou ženu Annu Koulovou. V roce 1901 Jan Koula vytvořil pro svůj dům projekt, podle kterého byl v roce 1902 realizován stavitelem Rudolfem Koukolou. Neobarokní forma fasády tvoří urbanistický kontext jak se sousedním chrámem, tak s protějšími Schierovými domy a určily tak základní charakter vstupu do nové asanační třídy. Jan Koula se na realizaci svého domu podílel také svými návrhy na umělecké kovářské práce. Součástí výzdoby je také štuková kartuš, obsahující monogram. Je složen z písmen J A K, která jsou iniciálami majitelů domu – Jana Kouly a Anny Koulové.

Dům u Sv. Jiří

Secesní dům v Pařížské ulici pochází z roku 1905. Byl postaven podle návrhu známého českého architekta Matěje Blechy, který v nejdražší české ulici navrhl i další stavby. Historické budově se říkalo dům U Svatého Jiří. Bylo to kvůli tomu, že nároží zdobí socha sv. Jiří, jak bojuje s drakem.

Dům U Dvou Malorusek

Nárožní činžovní dům na rohu ulic Pařížská a Široká. Nájemní dům dal postavit pro sebe, svou manželku Marii a čtyři děti pan Tomáš Ryšánek, emeritní ředitel cukrovarů, a pojmenoval jej na památku jejich pobytu na Ukrajině v Andrušovce ve Volyňské gubernii a v Severinovce v Podolské gubernii, kde on byl v letech 1890-1903 ředitelem cukrovarů milionáře Nikolaje Tereščenka.

Dům Obchodnického spolku Merkur

Historizující budova se secesními prvky zbudována v roce 1903. Autorem architektonického návrhu stavby byl architekt Jan Vejrych. Dům byl postaven jako reprezentační a shromažďovací sídlo spolku Merkur, a to s restaurací v přízemí a výstavním a přednáškovým sálem v 1. patře.

Nyní je již více než jasné, že by tento seznam mohl pokračovat dál a dál, jelikož po obou stranách ulice v letech 1897 až 1914 došlo k výstavbě mnoha zajímavých staveb ve stylu historismu, secese a eklektické architektury jako takové (směs různých stylů).

Dalšími významnými památkami a zároveň připomínky bouřlivé historie jsou přeživší asanace: starý židovský hřbitov, kostel svatého Mikuláše a Staronová synagoga, která je dokonce jednou z nejstarších synagog v celé Evropě.

Najděte si proto chvilku a při Vaší příští návštěvě Pařížské ulice se na chvilku zastavte a zhluboka se nadechněte tamní historické atmosféry. Budete mile překvapení, že Pařížská ulice je mnohem víc než přehlídka tamních luxusních butiků.